„Maraton“ mnichů z hory Hiei aneb tisíc dní chůze
© Wikimedia

„Maraton“ mnichů z hory Hiei aneb tisíc dní chůze

CP
Od Charles-Emmanuel Pean

Publikováno dne pá 23. října 2026

Aktualizováno pá 23. října 2026

Na svazích hory Hiei v Japonsku věnují buddhističtí mniši několik let asketické praxi, která spojuje chůzi, modlitby a odříkání. Kaihōgyō, na Západě přezdívané maraton mnichů, patří k buddhismu Tendai a vede mnichy extrémně náročnou cestou dlouhou 1000 dní.

Tisíc dní chůze, denní etapy dlouhé i několik desítek kilometrů, strmé stezky, vyrážení uprostřed noci a železná disciplína táhnoucí se sedm let: kaihōgyō má všechno, co moderní vytrvalostní příběh potřebuje. Muži, kteří jím procházejí, ale nechtějí posouvat hranice těla ani sportovní limity, jde jim o hranice duchovní. V Japonsku se jim říká „maratonští mniši“. Kaihōgyō je forma askeze v buddhismu Tendai, tedy v japonské podobě buddhismu. Mnich, zvaný gyōja, obchází posvátnou trasu a zastavuje se u chrámů, svatyní, stromů, pramenů nebo pamětních míst, kde vykoná rituální gesta a odříká modlitby. Abychom tuto tradici pochopili, musíme se vrátit k dějinám jedné hory.

Hora Hiei, jeviště askeze

Dějiny kaihōgyō jsou spjaty s horou Hiei, která se tyčí severovýchodně od někdejšího císařského hlavního města Kjóta. Klášter Enryaku-ji je hlavním střediskem buddhismu Tendai v Japonsku. Tato škola, kterou na začátku 9. století založil Saichō, klade velký důraz na meditaci, studium textů a asketické praktiky. Hora se v průběhu staletí postupně stala jedním z hlavních míst náboženského vzdělávání. V této tradici není fyzické úsilí samoúčelné, je to disciplína, která má pracujícího změnit. Samotná chůze je přitom náboženskou praxí. Mezi 12. a 14. stoletím se poutě soustředily kolem tří pagod na hoře Hiei a poté se rozšířily na celé pohoří. Od konce 16. století se praxe ustálila kolem okruhu, který tvoří jádro dnešního kaihōgyō.

V roce 1571 nechala japonská armáda komplex Enryaku-ji zničit, aby potlačila vliv duchovních. Zmizelo tak mnoho dokumentů, tradice ale přesto přežila. Po staletí se kaihōgyō udržovalo jako náročná praxe předávaná v klášterních liniích. Mnich Sakai Yūsai, narozený v roce 1926, se stal jednou z nejznámějších postav současné praxe, mimo jiné díky dvěma dokončeným cyklům tisíce dní. V roce 1995 se setkal s papežem Janem Pavlem II. Život těch, kdo se pro tuto cestu rozhodli, popisuje řada dokumentů. Ústřední roli hraje vztah k utrpení a oběti. A jako často v Japonsku nepřichází selhání v úvahu, nebo jen za cenu harakiri, alespoň podle lidových vyprávění… V myšlení Tendai se mniši modlí ke stromům, skalám, pramenům, k přírodnímu světu. Askeze se chápe jako praxe bódhisattvy, který usiluje o dobro všech bytostí. Kaihōgyō přirozeně nenabízí ani sportovní cílovou čáru, ani vítězství nad soupeřem.

Tisíc dní, sedm let a tisíce kilometrů

Pojďme k číslům této mimořádně náročné náboženské askeze. Nejznámějším z nich je tisíc dnů chůze. V nejnáročnější podobě probíhá zkouška podle tradičního programu rozloženého do sedmi let. Střídají se období o sto a o dvou stech dnech a s postupem času se denní vzdálenost prodlužuje. Obtížnost spočívá v opakování a v dlouhodobém nasazení. Tradice předpisuje sto dnů chůze v každém ze tří prvních let, poté dvě stě dnů ročně ve čtvrtém a pátém roce. Šestý rok obnáší sto dnů na delší trase, sedmý rok pak další rozšířenou fázi chůze kolem hory Hiei a Kjóta a nakonec dalších sto dnů na horském okruhu. Úvodní trasa se obvykle udává kolem 30 kilometrů denně. V šestém roce se denní vzdálenost blíží 60 kilometrům, někdy i víc… Celkový součet je ohromující. Některé odhady uváděné v literatuře o maratonských mniších hovoří o více než 30 000 kilometrech.

© Wikipedia
Tradiční oděv „maratonského“ mnicha

Badatelka Catherine Ludvik, která se zabývá dějinami náboženství v Japonsku, v roce 2006 napočítala 49 dokončených cyklů tisíce dní od roku 1585, od kdy je dokumentace bohatší. Těžkosti se ale nevztahují jen na chůzi, jak jistě tušíte. Zhruba po sedmi stech dnech program předpokládá ústraní zvané dōiri, při němž mnich stráví devět dní v chrámu bez jídla, pití a spánku a celou dobu recituje texty a mantry. Existuje však i kolektivní rozměr, který obraz osamělého mnicha snadno zastírá. Mnich sice velkou část praxe absolvuje sám, opírá se ale o podporu mnoha lidí na všech trasách, ať jsou to věřící, průvodci, nebo prostě doprovod.

Na úsecích vedoucích přes Kjóto se na zajištění praxe podílejí členové laických bratrstev. Tato pomoc není detail: připomíná, že askeze zůstává propojená s komunitou.

Další články