ASICS SaintéLyon, nestorka ultra závodů, a její tajemství dlouhověkosti

Poslední listopadový víkend se stal pevným bodem v kalendáři pro vytrvalce všeho druhu. Začátečníci i ostřílení, silničáři i horalé, ale také triatlonisté a závodníci z adventure racingu, všichni se k tomuto datu sjíždějí na SaintéLyon, které se přezdívá nestorka ultra.

Umně namíchaná směs silnice, stezek, mrazu, noci, deště, bláta a dalších radostí dává SaintéLyonu nádech dobrodružství, který přitahuje daleko víc lidí než jen běžce. Díky téhle přitažlivosti je podle počtu účastníků „největším přírodním závodem ve Francii“.

© Peignée Verticale / D. Rosso

© Infinity Nine Media / Lilian Menetrier

© Peignée Verticale / A. Mesnage

Na počátku byl nečasovaný pochod a vymysleli ho… cyklisté

Příběh tohoto nočního pěšího rajdu, který se na začátku zimy původně šel na zhruba šedesáti kilometrech, se prolíná s dějinami moderního běhu. Od dob, kdy se organizátoři z cyklistického klubu CT Lyon prodírali sněhem a trním, občas dokonce na lyžích (zimy byly tehdy tužší), s hrstkou odvážných turistů kdesi nad Sainte-Catherine, uplynulo hodně vody. Za vznikem závodu totiž nestojí běžci, ale cyklisté, kteří se chtěli v zimě udržet v kondici.

V roce 1951 tedy „Cyclotouristes Stéphanois“ a „Cyclotourisme Lyonnais“ vytvořili zimní pěší túru na 60 km, rozloženou do dvou dnů a vedenou střídavě ze Saint-Étienne do Lyonu a zpět po GR7. První účastníci museli zdolat 64 kilometrů tohoto nočního rajdu.

Dobrodružství tehdy zkouší jen pár nadšenců v horských botách a s báglem na zádech. Rajd se jde dva dny, přespává se v hostinci v Sainte-Catherine. Hlavním cílem je udržet cykloturisty přes zimu v kondici.

Na prvních ročnících bylo běhání zakázáno

Závod se postupně vyvíjí a s každým ročníkem je lépe zorganizovaný. Rostoucí účast vede k tomu, že se čas měří v rámci jediné noci a z rajdu se stává soutěž chodců (za běh hrozí diskvalifikace) na trati dlouhé 63,2 km. Nikoho tehdy nenapadne, že by se obě velká regionální města dala propojit během a bez zastavení. Během pár let se vítězné časy zlepší z devíti hodin na 7:30, a to není náhoda: právě tak dlouho jely v minulém století dostavníky z Lyonu do Saint-Étienne.

Od chůze k běhu

Extrémní podmínky a noc z něj dělají náročný závod. Koncem sedmdesátých let chůzi zvoní umíráček. Za to může nástup běhu mimo stadion a závodů ve volném stylu, k čemuž velkou měrou přispěly boty s lepším tlumením nárazů a rozšíření moderních tréninkových metod.

V roce 1977 smějí závodníci poprvé běžet. SaintéLyon překonává první účastnický rekord, na startu je přes 4000 lidí (chodců i běžců). Je to ale také ročník s rekordním počtem odstoupení. Cílem projde jen 40 % účastníků.

© Peignée Verticale / D. Rosso

© Peignée Verticale / A. Mesnage

© Peignée Verticale / M. Daviet

Když opadne vlna módnosti i iluzí, je SaintéLyon na čas zařazena mezi velmi těžké závody. Účast klesá a z akce se stává záležitost specialistů. Michel Delore je jedním z nich. Sportovec, novinář a spisovatel vyhrál závod osmkrát mezi lety 1970 a 1980, nejdřív chůzí, pak během, a vytvořil první rekord v běhu, 5:20. Běžci jako Gérard Petit (4:44) nebo Maurice Mondon (4:31) tuhle metu postupně rozbijí. Gérard Petit je ostatně dodnes držitelem rekordu ve směru Lyon–Saint-Étienne, 4:47.

© Extra Sport

© Extra Sport

Přelom devadesátých a nultých let: závod nabírá na popularitě

Ročník 1990 se zapíše do paměti a symbolizuje přechod. O půlnoci se na startu v Lyonu spustí sněžení a sněhová pokrývka na col de la Gachet rychle dosáhne 70 cm. Za takových podmínek nelze zaručit záchranné složky ani dovoz občerstvení. Organizátoři se rozhodnou závod ukončit v Sainte-Catherine, ale 80 závodníků přesto pokračuje a do cíle v Saint-Étienne dorazí jako hrdinové.

V roce 1991 organizátoři zavádějí štafetové formáty. Stanou se velmi oblíbenými a každému umožní, aby si na kratších úsecích než v samotné sólové verzi udělal představu o specifikách a obtížích závodu.

© Infinity Nine Media/ Sébastien Clavel

Závod se modernizuje a od té doby se běží vždy mezi Saint-Étienne a Lyonem, se startem o půlnoci a limitem 15 hodin. Popularita s léty neutuchá, táhne ji boom běhu mimo stadion a traillu. Vstup eventové společnosti Extra Sport do organizace na začátku nultých let pak SaintéLyon definitivně vynese do popředí národní sportovní scény.

Víc formátů, aby si každý mohl užít kousek dobrodružství

V roce 2009 poprvé padne hranice 10 000 běžců. Trať se prodlužuje, překročí 60 km, pak 70 km a dnes se blíží 80 km, s 2400 m převýšení.

V letech 2010 a 2013 přibývají dva dostupnější formáty: SaintExpress (45 km a 1100 m převýšení) a SainteSprint (25 km).

V roce 2016 se objevuje Saintétic jako zasvěcovací závod, s 12 km a 275 m převýšení.

V roce 2019 naopak SaintéLyon v ultra formátu zajde o kus dál: vzniká LyonSaintéLyon, 160 km tam a zpět, přičemž čas se měří jen na zpáteční části ze Saint-Étienne do Lyonu.

V roce 2026 přichází SaintéVia se startem v Mornantu, 36 km a 670 m převýšení po stopách římského akvaduktu Gier, který má za sebou 2000 let historie.

Osobnosti ze silnice i z traillu

SaintéLyon se smíšeným profilem mezi silnicí a trailem láká všechny typy běžců. Jednak ty, kdo chtějí opustit asfalt, ušpinit si nohy na stezkách a okusit „dobrodružství“, jednak zvyklé na horské traily, kteří se chtějí poměřit se „silničáři“ a zapracovat na rychlosti na dobře běžitelné trati.

Na tomhle spíš rovinatém profilu mají „silničáři“ nejspíš navrch před „horaly“, jenže v občas drsných podmínkách, kdy se přidá vítr, mlha, zima, sníh, bláto nebo náledí, si mohou „horalé“ vést lépe.

Viděl jsem spoustu trailových běžců, kteří sem přijeli s tím, že si to pohodově odběhnou, a nakonec SaintéLyon shledali mimořádně tvrdou. Na téhle trati totiž člověk není ani chvíli v klidu a běží se skoro pořád.

„Průkopníci“ Michel Delore (osm vítězství) a Gérard Petit vyšli z běhu na silnici, stejně jako Jérôme Trottet, pětinásobný vítěz, který na přelomu devadesátých a nultých let dominoval, maratonec Philippe Rémond, vítěz z roku 2006, nebo Brigitte Bec a Denis Morel, kteří naopak přišli ze světa 24hodinovek a stokilometrových závodů.

„Praví“ trailisté se nenechají zahanbit, což dokazují čtyři vítězství bývalé lyžařky Maud Gobert, mistryně světa v traillu z roku 2011, druhé místo Corinne Favre v roce 2006 a Karine Herry v roce 2007 nebo nedávná vítězství Caroline Chaverot v roce 2017 a Camille Bruyas v roce 2019.

© Lilian Menetrier/ Infinity Nine Media

Aby člověk na SaintéLyonu zvítězil, musí ale pořád umět běžet rychle a dlouho. Právě tyhle vlastnosti mají i Emmanuel Gault, Patrick Bringer, Cédric Fleureton, Benoît Cori, Nicolas Martin, Emmanuel Meyssat, Thomas Cardin nebo Sylvain Cachard, vítězové moderní éry. Jen tři zahraniční vítězové (Švýcarka Tsilla Rosell v roce 2001, Ruska Aigul Mingazova v roce 2018 a Španěl Andreu Simon Aymerich v roce 2022) ukazují, že jde v zásadě o čistě francouzskou záležitost.

Trať, která se každý rok mění

SaintéLyon je specifická také tím, že tým trasérů trať každý rok obměňuje, aby závod neupadl do stereotypu a aby překvapil nováčky i štamgasty. SaintéLyon sice může být nestorkou, ale chce ukázat, že je pořád čiperná, a dokázat co nejširšímu okruhu lidí, že jí roky vrásky nepřidávají.