Aurélien Sanchez, jediný Francouz v historii Barkley

Od vzniku Barkley v roce 1986 ji při prvním pokusu dokončilo jen sedm běžců: Mark Williams v roce 1995, Ted Keizer v roce 2003, Brett Maune v roce 2011, Jared Campbell a John Fegyveresi v roce 2012, Aurélien Sanchez v roce 2023 a Ihor Verys v roce 2024… Naopak v letech 2025 a 2026 závod nedokončil vůbec nikdo. To už o jeho úrovni něco vypovídá. Když se s ním člověk setká, jen těžko si za klidným úsměvem a olympijským klidem představí neuvěřitelného atleta, který se v něm skrývá. Aurélien Sanchez stojí nohama pevně na zemi. Pravda, někdy na poněkud nestabilní zemi. Na takové, která tvoří hřiště Barkley Marathon: v horách Frozen Head State Parku v okrese Morgan v Tennessee, které zrovna nejsou proslulé pohostinností… Připomeňme si základní fakta: závod na jihovýchodě Spojených států měří přibližně 200 km, přičemž přesná vzdálenost se podle ročníku mění, s převýšením kolem 20 000 metrů. Běží se na pět okruhů, v limitu 60 hodin, navíc v chladné části roku. V roce 2026 nedokončil pět okruhů ani jeden závodník. Tvůrce závodu, nenapodobitelný Gary Cantrell, známý jako „Lazarus Lake“, vymyslel závod tak, aby byl téměř nemožné dokončit. Na prvního finišera se čekalo až do roku 1995, tedy devět let od vzniku! To jen dokresluje, pokud je to vůbec potřeba, výkon, který Aurélien Sanchez předvedl v roce 2023.

Ještě před triumfem na Barkley Aurélien Sanchez zaznamenal ve světě ultra několik pozoruhodných výkonů: v roce 2018, kdy žil ve Spojených státech, vyhrál proslulý John Muir Trail dlouhý 359 kilometrů s převýšením 14 000 metrů za 3 dny, 3 hodiny a 55 minut. O rok později zvládl podobný kousek na Baldy Marathonu v Kalifornii, kde urazil 160 kilometrů za méně než 60 hodin. Po návratu do Francie v roce 2020 se blýskl ve Vendée na závodě Dernier Homme Debout v Saint-Laurent-sur-Sèvre: 127 km a 4 420 metrů převýšení zvládl za 13 hodin a 54 minut. Ve stejném roce také přešel GR10 v Pyrenejích z Banyuls-sur-Mer do Hendaye. Trasu dokončil za 12 dní bez jediné vnější asistence. Přesně ten typ výzvy, který miluje a který měl jasný cíl: „Všechno, co poslední tři roky dělám, je proto, abych se dostal na Barkley,“ říkal v roce 2020.

Píše se rok 2026 a Aurélien stále hledá silné zážitky prostřednictvím ultra. Setkali jsme se v Paříži při debatě s režisérem Fabienem Duflosem o Barkley. Běžec z departementu Aude ochotně promluvil o svém vítězství z roku 2023 i o problémech, které ho potkaly v dalších ročnících. Teď už ale myslí na další výzvu: Pacific Crest Trail (PCT). Když říkáme, že se za klidnou tváří něco chystá…

Auréliene, jaký první obraz se vám vybaví, když se řekne vaše vítězství na Barkley v roce 2023?

Obraz, který mi zůstal v hlavě… Pozor, nejsem nostalgický, je to minulost. Dnes už je to chvíle, která je za mnou, i když musím přiznat, že ve mně pořád pevně zůstává (úsměv). Vidím doběh pátého okruhu, jak se dotýkám té slavné žluté brány a jak si s Lazem (pozn. red.: Lazarus Lake, zakladatel závodu, na fotografii níže) a celou komunitou gratulujeme. Šest let předtím Barkley neměl žádného finišera. A nejde jen o můj osobní výkon, slaví se samotný fakt, že někdo Barkley dokončil. Je to skoro kolektivní vítězství nad závodem. Neoslavuje se nutně můj finiš. Kromě toho obrazu je to dlouhý projekt, který mě definoval a který byl zároveň skutečným vyvrcholením mého sportovního života.

© Michael Hodge

Mluvíte o Lazarusi Lakeovi, zakladateli závodu. Po všech ročnících, kterých jste se zúčastnil (pozn. red.: 2023, 2024, 2025 a 2026), podařilo se vám odhalit tajemství této postavy?

Laz v médiích nemá zrovna obraz, který by ho vystihoval. Někdy ho lidé vnímají jako guru sekty, člověka, který nám chce ubližovat, nebo jako trochu potrhlého týpka. Ve skutečnosti je to přesný opak. Chce pro nás dobro a je velmi inteligentní. Proč ten závod vymyslel? Vždycky byl fanouškem ultra. Vytvořil obrovské množství závodů. A proč má ultra tak rád? Myslím, že kvůli dvěma věcem: chce prožívat emoce a potom mít příběhy, které může vyprávět. Proto všichni děláme ultra. Abychom něco prožili a pak si mohli říct: „zažili jsme tohle a tamto“. Barkley je přesně o tom, jen dovedený do krajnosti. Prožíváme tam ty nejextrémnější emoce, negativní i pozitivní. Proto Lazarus nastavil laťku tak, aby závod dokončilo zhruba jedno procento účastníků. Většinou Barkley nekončí úspěchem, ale neúspěchem. Když ho však někdo dokončí, přijdou mimořádně silné pozitivní emoce. Tak ten koncept vznikl. Aby jeden jediný úspěšný finiš byl obrovsky oslavován. Samozřejmě to znamená také selhání, učení a pokoru. A to člověku neuškodí. A pak jsou tu příběhy. Když se na Barkley sejdeme, Lazarus rád vypráví historky z minulých ročníků. Baví ho to. Pro něj je život hra. Nic složitějšího v tom není.

Narodil jste se těsně u Pyrenejí a ještě před trailem jste chodil na túry. Předurčilo vás dětství k ultra?

Vůbec ne. Byl jsem tomu dokonce úplně vzdálený. Jako teenager jsem žil fotbalem. A pro mě to tehdy představovalo úplně jiné hodnoty, úplně jiný svět. Pamatuju si krátké túry s otcem, při kterých jsme chodili na houby. Necítil jsem se tam úplně ve své kůži. Mnohem raději jsem byl na fotbalovém hřišti než sám v lese mimo stezky. Nejspíš jsem byl ještě příliš mladý, abych ty chvíle dokázal ocenit. Túry nebyly zrovna moje hobby. Myslím ale, že u dětí to tak má spousta lidí. Některé věci v nás zůstanou a objevíme je znovu až později, když dospějeme, začneme si užívat přírodu, krajinu a celé okolí. Byl jsem velmi sportovní, takže mi to určitě dalo základ. Kdybych nesportoval, přechod k ultra by byl samozřejmě těžší. Ultra a túry přišly až později. A ještě později se objevila touha posouvat vlastní hranice. V tomhle směru jsem ale byl vybavený, protože soutěživost jsem v sobě měl vždycky. Když jsem byl mladý, chtěl jsem být nejlepší. Dnes chci být především nejlepší verzí sebe sama a s ostatními se srovnávám mnohem méně. Tehdy jsem byl vůči ostatním opravdu velmi soutěživý. Tenhle vnitřní, hluboce zakořeněný soutěživý rys ve mně ale zůstal. Vždycky jsem měl ambici dělat věci lépe. Je to velmi osobní. Někteří lidé nemají potřebu posouvat své limity a vystupovat z komfortní zóny. Nedokážu vysvětlit proč. Myslím, že je to u každého jiné.

© Jean Despiau et Maxime Audouard.

Po tomhle období přišly Spojené státy. Začal tam klíčit váš vztah k trailu?

Rozhodně. A úplně přirozeně, ani jsem si to nevybral. Zkoušel jsem tam hrát fotbal, ale nebylo to ono. Ve srovnání s Francií je méně organizovaný, takže mě to nebavilo. Zato túry jsou tam všude. Nemůžete vynechat krásné výpravy v Arizoně, Grand Canyon a podobně. I když se člověk turistice nevěnuje, prostě je musí absolvovat. Skoro k tomu nemá na výběr! Začal jsem tedy chodit na túry a chtěl jsem prozkoumat všechny ty obrovské prostory Arizony a amerického Západu. Každý víkend jsem trávil na stezkách a z fotbalisty se stal turista. Po návratu do Francie se postupně přidal trail, jako pokračování turistiky, kterou jsem objevil ve Spojených státech. Začal jsem pro svou praxi používat slovo ultra, zajímat se o celou ultra komunitu a o různé závody…

Kdy přišel ten „aha moment“? Vzpomínáte si?

Pamatuju si ho přesně. Byla to túra v Grand Canyonu. Nabídl jsem lidem na sociálních sítích, aby se ke mně přidali, protože jsem měl jít sám a věděl jsem, že jde o velmi náročnou trasu. Spousta lidí mi psala, že je šílené jít tam sólo, a stejně šílené jít tam s dalšími lidmi, protože se pohybuje mimo stezky, není tam voda a terén je opravdu tvrdý. V podstatě mě považovali za trolla. Říkal jsem si, že je to průšvih a že vlastně nevím, do čeho se pouštím… Nejdřív jsem jejich rady poslechl. Pak jsem si ale řekl: jdi do toho. Když to udělám správně, zkusím to. A kdyby bylo nejhůř, otočím se. Nakonec se ukázalo, že jsem trasu zvládl za 13 hodin, chůzí i během. Až zpětně mi došlo, že šlo o dvě úplně odlišné disciplíny. Oni byli turisté s velkým batohem. Já byl, aniž bych to věděl, spíš ultra běžec, který běžel.

Tehdy se zrodila vaše posedlost Barkley?

Chtěl jsem absolvovat nejextrémnější túru, jaká existuje, vystoupit z komfortní zóny a otestovat se. Když jsem začal hledat, zjistil jsem, že nejextrémnější turistický výkon je Barkley. Rozhodně to není závod, kde by se hodně běhalo. Je to pořádná džungle, závod pro divočáky, jak někteří říkají. A mě to okamžitě zaujalo. Řekl jsem si, že je to dokonalá ultimátní túra, na které se chci otestovat. Proto říkám, že jsem neprošel ultratrailem ani běháním. Z túry jsem přešel rovnou na Barkley.

Kdy jste si řekl, že by z toho mohl být opravdu velký sportovní výkon?

Začal jsem zjišťovat, jak se na Barkley dostat. Tehdy jsem narazil na někoho, kdo držel rekord na John Muir Trail. Řekl jsem si, že to bude můj cíl. Jednou jsem neuspěl, podruhé také a napotřetí se mi to povedlo. Zvenčí to působí ohromně, ale ve skutečnosti je za tím práce a kontinuita. Žádná „magie“. Byla to velká selhání a hodně jsem se z nich naučil. Poprvé jsem si uvědomil, že dokážu něco velkého, právě při rekordu na John Muir Trail v roce 2018. Byl to můj první velký projekt, první krok k Barkley. Když jsem bez asistence vytvořil rekord, řekl jsem si, že to začíná být zajímavé a že dělám věci jako lidé, kteří mě inspirují. Každopádně ve mně byla odolnost. To byl můj první velký počin.

© Wikipedia / CC BY-SA 4.0

O Barkley mluvíte jako o závodu pro divočáky…

Je to neuvěřitelně nepohodlné, co se týče stezek a cest… Skoro každý krok je boj. Stezka má neustále sklon 40 procent. Není náhoda, že často vidíme stopy po divočácích. I letos někteří závodníci narazili na velké doupě divočáků. Pohybujeme se s nimi a využíváme jejich chodníčky. Tohle je jednoznačně jejich území…

Bylo letos špatné počasí v závěru závodu příliš velkou překážkou?

Tři roky po sobě bylo na Barkley ideální počasí, přesto dva z těchto ročníků neměly finišera. Trasa se za poslední dva roky výrazně změnila. I bez počasí je velmi komplikovaná a náročná. Když se k tomu přidá počasí, stává se z Barkley téměř nemožná mise. Na současné trase musí všechno zapadnout. Potřebujete fyzickou přípravu, mentální přípravu, vybavení i orientační schopnosti. A k tomu ještě štěstí na počasí! Když je stejně katastrofální jako letos, myslím, že je závod objektivně nemožný. Možná záleží na délce trvání, ale pokud je špatně všech 60 hodin, nedá se to zvládnout. Ve čtyřicetiprocentním svahu se půda mění v bahno… Do kopců lezete po čtyřech a vůbec se neposouváte.

Když jste v roce 2020 přešel Pyreneje za 12 dní bez asistence, měl jste minimum vybavení a jen minimalistickou přípravu. Hodně ale mluvíte o vizualizaci jako psychické přípravě na negativní situace. Můžete tento prvek přiblížit?

To je pro mě klíčová věc: umět čelit situacím, které budou nevyhnutelně těžké. Jak se na ně připravuju. Možná to potřebuju víc než jiní běžci. Je pro mě důležité představit si cíl, podmínky a všechno, co se může stát. Ultra je totiž celé o adaptaci. O změnách v terénu, počasí, naší fyzické kondici i mentální motivaci… Neustále se tomu musíme přizpůsobovat. Čím víc energie nám to vezme, tím těžší bude něco dokončit, pokud na to nejsme připraveni. Když člověk není flexibilní, nemá smysl pouštět se do podobného dobrodružství. Jde ale o to co nejvíc předvídat možné scénáře a omezit nutnost improvizace, abychom se soustředili jen na věci, kterým se přizpůsobit musíme. I počasí si můžeme představit předem: víme, že v chladu si vezmeme náhradní rukavice a v dešti nepromokavé kalhoty. To všechno je potřeba vizualizovat, protože když pak začne pršet, automaticky si oblékneme kalhoty a bundu a je vyřešeno. Když jsme to nepředvídali, začneme si v duchu říkat: „Proboha, prší, to je peklo, čekal jsem slunce“…

© Jean Despiau et Maxime Audouard

Co se letos na Barkley stalo?

Špatně jsem si představil náročnost. Když jsem pak musel bojovat, nedokázal jsem ze sebe dostat víc. Zpětně bych si přál mnohem lépe vizualizovat úsilí a obtížnost toho, co mě čeká. Letos to znamenalo hlavně chlad a vítr, všechno najednou. Měl jsem se přesně připravit na chvíli závodu, kdy mi bude zima, budu unavený, nebudu chtít pokračovat a možná nezvládnu jíst… Na chvíli si třeba lehnu na stezku, protože budu příliš vyčerpaný. Když jste na to připravení, víte to a pokračujete. Já ale připravený dost nebyl. Když jsem zjistil, že návrat do tábora je vlevo a vpravo vede velmi obtížná stezka, nedokázal jsem se na ni vydat. Kdybych si takovou situaci před závodem skutečně představil a přijal ji jako součást hry, možná bych pokračoval o něco déle. Jenže mě zasáhl velký útlum a ten mě stál závod. Mentální vizualizace předem je v ultramaratonu zásadní, podle mě tvoří 90 procent práce. Můžete být natrénovaní, jak chcete, ale bez toho jste vyřízení.

Odkud se v ultra bere radost?

Je pravda, že ultra může působit jako trochu masochistický sport, ve kterém si člověk ubližuje. Když ale vyjde slunce a blíží se cíl, jsou dosažený výsledek i vynaložené úsilí mnohem cennější. Nikdy jsem nezažil tak silné emoce překonání sebe sama jako ve chvílích, kdy jsem si dokázal představit obtíže, setkat se s nimi a posunout své limity. V tom je celé kouzlo: představit si věci, prožít je a potom je přijmout. Snadno se to říká. Někdy to nedokážu, jako letos na Barkley.

Vybavujete si z ročníku 2023 chvíle, kdy jste pochyboval?

Bylo jich spoustu. Nejhorší přišla po 38 hodinách závodu. Byla poslední noc. Začal jsem vrávorat, viděl jsem rozmazaně a usínal za chůze na stezce… Naprostý chaos. Byla zhruba půlnoc a přede mnou ještě sedm hodin nočního závodu. Začal jsem mít také sluchové halucinace. Říkal jsem si, že přichází konec. Držel jsem se toho, co jsem věděl. Co mi v podobné situaci pomáhá? Kofein, jídlo… Dobře pít a najíst se. Po třiceti minutách se mi udělalo lépe. Ale v té chvíli to bylo opravdu velmi těžké, usínal jsem vestoje. Zbytek noci už proběhl dobře…

Jak v takové chvíli, kdy vrávoráte a máte skoro halucinace, zvládáte orientaci?

Tehdy jsem naštěstí nebyl sám. Šel jsem s Belgičanem Karelem, který Barkley v tom roce také dokončil. Naše spolupráce ale nebyla ideální, protože byl stejně unavený jako já. Spoléhal na mě a já zase na něj. V tomto rozpoložení jsme udělali navigační chybu. Když mi bylo lépe, rozhodl jsem se vzít věci do vlastních rukou a pokračovat sám. Pokud je to možné, je lepší zastavit a znovu získat jasnou hlavu. Pokaždé, když se ztratíte, jde o to, jak moc je už pozdě. Lepší jsou chyby na pět minut. Naštěstí to tak většinou bylo. Když je to třicet minut, znamená to, že člověk opravdu není při smyslech. Naštěstí šlo většinou o pět až deset minut. A když jste na neznámém místě, sám se sebou uzavíráte malé sázky. Snažíte se zvolit nejsprávnější a nejrychlejší směr. Často jde o sázky, které už umíte vyhodnotit. Vždycky přijde pět až deset minut stresu a otázka, jestli jdete správně. Když se pak znovu zorientujete, většinou se vám uleví. Pomáhají nám orientační body: reliéf, hřeben, tok řeky nebo určitý typ vegetace. Orientujeme se především podle terénu, hřebenů a roklí. A na Barkley je samozřejmě jisté, že jste na správné trase, jakmile najdete knihu.

Jak vznikl nápad s knihami (pozn. red.: závodníci musí přinést stránky z knih jako důkaz, že prošli správnou trasou)?

Na začátku na Barkley žádné knihy nebyly. Laz v podstatě říkal: „Oběhněte trasu a vraťte se.“ Neměl ale jak ověřit, kdo skutečně absolvoval správný okruh. Jeden ze závodníků, Ed Furtow, přišel s nápadem rozmístit knihy a vytrhávat z nich stránky. Lazarusovi se to zalíbilo.

Vraťme se k ročníku 2026. Před závodem i během něj jste vytvořili skutečné „francouzské spojení“…

Byl to můj nápad a všech pět Francouzů jsme spolu strávili celý týden. Už předem jsme se domluvili s Guillaumem (Calmettesem) a Ronanem (Pierrem), později se k nám na nabídku přidal Sébastien Raichon. Tým doplnil Mathieu (Blanchard), kterého jsme znali méně. Na závodě byl poprvé. Navrhl jsem, abychom první týden strávili všichni společně, a bylo to opravdu skvělé. Nevnímali jsme se jako soupeři, ale jako kamarádi, což je na Barkley běžné. Znovu opakuju, že tu nejde o závod proti ostatním. Všichni společně závodíme proti samotnému závodu. Mezi námi všechno fungovalo skvěle. I během závodu jsme dlouho postupovali společně. Pak už každý došel jinak daleko. Ale to nám bylo úplně jedno. Nikdo se necítil špatně, když se dostal méně daleko než ostatní. Vytvořili jsme tam krásnou komunitu. A to bylo opravdu skvělé… Úžasná vzpomínka!

Na konci ročníku 2026 jste použil poměrně silná slova… Skončil jste s tímto závodem opravdu?

(Úsměv) Ne, nemyslím, že je konec… Je pravda, že jsem reagoval bezprostředně po závodě. S odstupem ale také nemyslím, že je definitivně konec. Nikdy neříkej nikdy. Rozhodně si ale potřebuju dát pauzu. Barkley totiž zabere… Pro mě není hlavním motivem výsledek, když zvažuju další účast. Motivuje mě závazek, který závod představuje. Každý ročník zabere dva až tři měsíce roku, během nichž musíte trénovat jako šílení, potom odjet do Spojených států a tak dále. Je to nejméně desetidenní cesta, kterou naštěstí absolvuju s partnerkou. Je to velmi náročné, i když je to vášeň. Nemám si na co stěžovat, je to moje volba. Jenže tahle vášeň zabírá v každodenním životě hodně prostoru. Já osobně jsem nedokázal najít klíče k odemčení dalších mentálních rezerv, které jsem potřeboval, abych se na tomto závodě dostal dál. To znamená, že mám ještě co prožít jinde, co hledat, na čem pracovat, od koho se inspirovat a ty klíče zkusit najít v jiných projektech.

Navzdory svým úspěchům nevypadáte nasyceně…

U Barkley si uvědomuju, že tím, že jsem závod dokončil hned v prvním roce, jsem si zamkl poměrně dost mentálních rezerv. Teď se mi těžko dostává tak daleko jako tehdy, kdybych závod nedokončil. A to musím přijmout. Není to nedostatkem chuti ani odhodlání, protože pokaždé jsem do toho dal obrovské úsilí. Potřebuju si ale od samotného závodu udržet odstup, protože je náročný na všech úrovních. Pravděpodobně to tedy nebude můj poslední start, v to alespoň doufám. Ale ne hned. Život je dlouhý, doufám. Je mi 35 let. Běhání se dá věnovat dlouho. Za deset let mi bude 45. Jestli se tehdy, nebo dřív či později, budu chtít vrátit, nevím. Takže nikdy neříkej nikdy. Ale cítím, že jeden cyklus končí. To je jisté. Čtyři roky jsem si tento závod užíval. Teď se soustředím na další dobrodružství a pokusím se dál posouvat.

Jak vlastně vypadají dva až tři měsíce přípravy Auréliena Sancheze?

Hodně objemu a spousta víkendů v Pyrenejích. Jen pro představu: za dva měsíce jsem nastoupal 80 000 výškových metrů, tedy 10 000 metrů týdně. Zabere to čas. K tomu přidejte spoustu fyzioterapie, posilování a podobně. Trénuju zhruba 25 hodin týdně. Připravuju se na Pacific Crest Trail. Jde o legendární americkou stezku napříč Spojenými státy od Mexika ke Kanadě. Příprava potrvá měsíc a půl až dva měsíce. Čeká mě 4 200 kilometrů a spousta logistiky. Pojedu s partnerkou Lucille a jejím bratrancem Martinem. Připravuju se intenzivně, protože jsem nikdy nic tak dlouhého z hlediska kilometráže neabsolvoval…

AKTUALIZACE 25. července 2026

Tento článek vznikl krátce před Aurélienovým odjezdem na Pacific Crest Trail, 4 240 kilometrů dlouhou „stezku“ napříč Spojenými státy od mexické po kanadskou hranici. Francouzský běžec znovu prokázal svou odolnost a mimořádnou mentální vytrvalost, když PCT zvládl v rekordním čase 45 dní, 20 hodin a 15 minut. Dosavadní rekord Belgičana Karela Sabbeho z roku 2016 překonal o 16 hodin a 35 minut. Pro takový výkon se jen těžko hledají správné superlativy!