Julie Garnier a ultratrail bez velkých gest

Potřeba přestat honit čas. Tak Julie Garnier, která vyrostla na dráze a v krosu a později se prosadila i na silnici, vysvětluje svou současnou přitažlivost k trailu. Maraton v Londýně zvládla pod tři hodiny (2:56:49) a na 10 kilometrů má osobní rekord 36:57. Mladá žena, která běhá od třinácti let, teď míří k jiným, divočejším horizontům na trailových stezkách.

Na trailu už tempo nesleduju. Nemusím držet určitou rychlost na určité vzdálenosti jako při maratonu nebo desítce. Prostě běžíš pro radost a užíváš si krajinu.

Mladá běžkyně, která má díky tréninku od útlého věku skutečně pevné základy a zároveň se stala úspěšnou tvůrkyní obsahu, loni v září dokončila svůj první závod na 100 km, Nice Côte d’Azur By UTMB (113 km a 5 400 m převýšení) na pátém místě.

Její kariérní směřování odpovídá určité potřebě, jak sama vysvětluje. „Na trailu už tempo nesleduju. Nemusím držet určitou rychlost na určité vzdálenosti jako při maratonu nebo desítce. Prostě běžíš pro radost a užíváš si krajinu. Pak jsou tu jiné výzvy, třeba vyrovnat se s celou řadou nejistot spojených s terénem, výživou nebo počasím… Tyhle věci dopředu neovlivníš, takže před startem trochu opadne tlak.

© JG

© JG

© JG

Julie si na nový terén zvykala způsobem, který prosazuje bez ohledu na disciplínu a který předává i tisícům svých sledujících: postupně a s rozvahou při volbě vzdálenosti. Přestože má za sebou téměř 15 let běhání a solidní vytrvalostní základ, začínala na trailu kratšími závody kolem dvaceti kilometrů a teprve potom přešla na tratě dlouhé 40 nebo 50 km. „Než jsem se trailu začala věnovat vážně, hodně jsem běhala v přírodě, takže jsem byla na terén zvyklá. Musela jsem ale upravit výživu podle toho, co jsem znala ze silnice. Na trailu se musíš naučit během výkonu jíst mnohem víc a tenhle návyk zařadit do tréninku.“

Některé kopcové tréninky nebo kratší trailové závody dokážou navodit podobné pocity jako úseky na dráze.

Novým cílům musela přizpůsobit i trénink. „Na dráze jsem nebyla už víc než rok, usměje se. Tréninky mám trochu jiné, víc pracuju do kopce i z kopce a zařazuju kratší soustředění v horách, abych se dostala do prostředí podobného tomu, které mě čeká v závodě,“ vysvětluje běžkyně, která nyní žije poblíž Marseille.

Tréninky na dráze jí zatím nechybějí. Na hranici vyčerpání se dostává jinak. „Ujišťuju vás, že některé kopcové tréninky nebo kratší trailové závody dokážou navodit podobné pocity jako úseky na dráze,“ tvrdí běžkyně, která do svého plánu stále zařazuje i prahové tréninky nebo VMA. Na základní věci se nezapomíná.

S přibývajícími úspěchy, mezi něž patří vítězství na Trail de Haute-Provence 30K 2026 a na UT4M 40 Chartreuse 2026, třetí místo na Balcons du Ventoux 2026, sedmé místo na SaintExpress 2025 a dvě umístění v top 10 na MCC v letech 2025 a 2026, Julie logicky posunula laťku k ultratrailu. Hned napoprvé přišel výrazný výsledek, například páté místo v Nice při jejím prvním závodě na 100 kilometrů.

© 6000D

Na tento závod se připravovala mimo jiné sérií tří tratí na akci 6000D uprostřed léta. Nejprve absolvovala 6D Crêtes (21 km a 1 300 m převýšení), kde skončila osmá. Hned následující den obsadila páté místo na 6D Lacs (25 km a 1 500 m převýšení). Třetí den dokončila 6D Marathon (44 km a 2 700 m převýšení) na patnáctém místě. Tři závody ideálně zasazené do přípravy, po nichž v Nice potvrdila formu a při svém prvním ultratrailu delším než 100 km vybojovala páté místo.

„Z výsledku mám samozřejmě obrovskou radost, protože všechno proběhlo opravdu skvěle, i když k ultratrailu neodmyslitelně patří lepší i horší chvíle. Tentokrát to ale nebylo tak zlé, abych nemohla dokončit. Myslím, že zkušenosti z kratších tratí na 40, 50 nebo 70 km mi pomohly vybudovat si mentální odolnost pro první stovku. Loni jsem si prožila peklo na Trail du Petit Saint Bernard na 70 km s převýšením 4 000 m. Dodnes je to jeden z nejhorších závodů mého života. Totálně jsem narazila, strašně trpěla a několikrát jsme běželi i ve sněhu. Bylo to opravdu náročné, ale dokončila jsem a skončila pátá. Když jsem pak v Nice stála na startu stovky, vzpomněla jsem si na tuhle zkušenost a řekla si, že horší už to být nemůže. Pomohlo mi to získat nadhled“,.

Páté místo v mezinárodně obsazeném závodě v Nice ji ale rozhodně nesvede z cesty. Když je jejím dlouhodobým cílem stokilometrová trať, zůstává věrná své filozofii a svou kariéru buduje krok za krokem. „Na 100 mil si chci počkat. Než jsem přešla na 100 km, potřebovala jsem si osvojit maratrailové distance. Před stovkou mil chci postupovat stejně: několikrát si zopakovat tratě dlouhé 80, 90, 100 a 110 km a teprve potom udělat velký skok na 100 mil“,.

Julie totiž ví, jaké riziko představuje předbíhat vlastní možnosti a přetěžovat tělo. Sama si už prošla dlouhými obdobími zranění. Stejně jako řada trailových běžkyň se potýkala se syndromem RED-S, tedy relativním energetickým deficitem ve sportu, který ji na určitou dobu vyřadil. „Naučilo mě to lépe si hlídat jídelníček a hlavně jíst víc. Neměla jsem poruchu příjmu potravy ani jsem se nesnažila zhubnout. Energetický deficit vznikal opravdu nevědomky a měl dopad na tělo: přivodil mi záněty okostice a bolesti, kvůli kterým jsem musela na několik měsíců přestat běhat,“ vypráví mladá běžkyně. „Od té doby, co jsem změnila jídelníček, už jsem se nezranila. Klepu to na dřevo“.

Právě tohle poselství chce předávat lidem, kteří ji sledují na sociálních sítích. Nejde jí tolik o oslavování vlastních výkonů jako o rozumný přístup: „Myslím, že je důležité nespěchat a postupovat při tréninku i závodění krok za krokem,“ zdůrazňuje Julie. Dnes vidíme začátečníky, kteří se po několika měsících běhání postaví na start ultrazávodu. Je to formát na vzestupu, ale zatím nemáme dost zkušeností s fyzickými, fyziologickými ani psychickými dopady takových vzdáleností. Už teď vidíme spoustu zraněných a myslím, že v příštích letech se situace nezlepší.“ Julie proto využívá své sítě, aby tuto myšlenku předávala komunitě. Jednoduše a s pokorou, ve prospěch co nejvíce lidí.