Janusův okruh v Itálii je na světě

Na počátku byl pohyb. Tím, že jsem neustále procházel a probíhal kopcovitou krajinu kolem Ancony, hlavního města regionu Marche, jsem si všiml skupiny běžců. Nejdřív jednotlivců, kteří se tu a tam objevovali po městě, a potom jedné neděle asi patnáctičlenné skupiny, která procházela mojí čtvrtí. Potřeboval jsem zjistit, odkud se vzali. Jedna ze stop mě zavedla do městské lezecké haly, kde se pohybovalo několik známých tváří. Právě v tomhle útočišti bouldristů jsem potkal Francesca Gabrielliho. Po několika rozhovorech mi došlo, že už několik měsíců pečlivě připravuje trailový okruh v Apeninách, tisíc kilometrů dlouhém pohoří, které protíná Itálii od severu k jihu. Moje zvědavost, kterou ve mně vždy probouzejí podobné osobní podniky, byla rázem na místě.

Setkání s krajinou

Francesco, speciální pedagog a zároveň osobní sportovní trenér, je vášnivým ultratrailistou. Oficiální závody běhá rád, ale stejně tak ho baví objevovat možnosti okolní krajiny. Jeho obrovská vášeň ho přivedla ke studiu turistických tras v regionu: „Už více než rok jsem tu a tam zahlédl útržky tohoto velkého okruhu. Trasa byla často skrytá, nejasná, nikdy nebyla kompletně a srozumitelně zakreslená na mapě ani popsaná v průvodci. Téměř náhodou jsem narazil na web italského alpského klubu (CAI) ve Fabrianu. Objevil jsem tam sekci věnovanou turistickým trasám v našem regionu a mezi nimi i tento tajemný Janusův okruh. Jak se trasa postupně rýsovala, začínalo všechno dostávat konkrétní podobu. Tehdy mě napadlo: proč se ho nepokusit proběhnout? Výchozí myšlenka byla stejně jednoduchá jako fascinující: propojit některé z nejvýraznějších hor, průsmyků a míst Apenin mezi Umbrií a Marche, vyrazit z Fabriana a vytvořit okruh krajinou plnou historie, přírody a vlastní identity. Janus pro mě nikdy nebyl jen ‚ultra‘. Byl spíš cestou do nitra území, které je nádherné a zároveň křehké a na některých místech jako by pomalu mizelo v tichu a vegetaci.“

Tak se zrodil Janusův okruh. Janus? Římský bůh se dvěma tvářemi, z nichž jedna hledí do minulosti a druhá do budoucnosti. Božstvo začátků i konců, přechodů a bran… Příhodný symbol pro výpravu dlouhou 180 kilometrů. Nahoře vidíte trasu tohoto neoficiálního závodu s převýšením 10 000 metrů. Po měsících logistické i fyzické přípravy byl start stanoven na čtvrtek 30. dubna 2026. V 19 hodin toho dne vyrazil Francesco z Fabriana na výzvu, kterou připravoval dlouhé měsíce. Doprovázel ho další zkušený běžec z Ancony, Paolo Gobbi, člen skupiny Sforzancona, jejímž členem je i Francesco.

© Charles-Emmanuel Pean

Po skicách přišla skutečná výzva

Na překonání noci, chladu, větru a vlhkosti, která v tomto období v regionu stále panuje, je potřeba určitá zkušenost. Tým kolem Francesca, zhruba deset lidí, se chystá pomáhat jedinému běžci, který absolvuje celou trasu. Podle Francesca začíná Janusův okruh pod vlivem měsíce: „Čeká nás dlouhá a studená noc. Na nejexponovanějších hřebenech bičuje jarní trávu ledový vítr a několikrát to vypadá, že nás svou ničivou silou zlomí, jako by šlo o další zkoušku, kterou musíme překonat vedle samotné vzdálenosti. Tuhá zima si mezi stromy vybrala mnoho obětí. Leží bez života na zemi a zpomalují nás mnohem víc, než je únosné. Je to vyčerpávající psychická zkouška. Dezorientovaní v hustém lese, v jakémsi temném hvozdu, se všemi silami snažíme co nejrychleji dostat ven a pokračovat dál. I tady se mi vrací na mysl Božská komedie, ne ani tak trest jako spíš bouře, která bez ustání strhává a zasahuje.“

Pekelná vichřice, jež nikdy neutichá,
unáší duchy svou prudkostí,
víří s nimi, bije o ně a sužuje je.

© Simone Fiorindi

© Luca Recanatini

Francesco dorazí v pátek v poledne do Fonte Avellana v doprovodu dvou běžců, po první velmi náročné noci plné chladu a větru… Několik minut na občerstvení a převlečení a znovu vyrazí na stezky, neúprosně dál. Francesco má samozřejmě v hlavě plánované průběžné časy. Rozhodl jsem se na této části trasy běžet s nimi, abych poznal situaci zevnitř, ale zároveň zůstal rozumný. Nechtěl jsem narušit jejich pečlivě promyšlenou organizaci. S touhle skupinou urazím 32 kilometrů. Mám tak čas sledovat, jak Francesco drží pevný a stálý krok. Po komplikovaném začátku se počasí konečně umoudřilo a podmínky jsou ideální. Scenérie kolem Monte Catria (na fotografii níže) je úchvatná a dodává sílu. Běžíme mezi zelení a modří. Skutečný ráj. Francesco brzy překoná hranici 100 kilometrů. Až na bolest kolene, kvůli níž občas zatíná zuby, je „všechno“ v pořádku. Pozoruji ho. Soustředí se na každý pohyb a každou kapku energie.

© Charles-Emmanuel Pean

Zkouška druhé noci

Paolo je stále s ním a svou klidnou, soustředěnou přítomností Francesca podporuje. Obrovská práce při průzkumu trasy se vyplatila. Přestože na části okruhu stezka vůbec neexistuje, tým postupuje po Janusově okruhu podle plánu, dokonce s náskokem. Francesco, zvyklý na dlouhé výběhy, má však pořád lidské limity. S blížící se druhou nocí dostává psychika pořádně zabrat: „Už samotná představa, že budu v pohybu i druhou noc, mě psychicky ničí. Nevyhnutelně začínám pociťovat i fyzické potíže. Levá noha mě občas začne bolet v oblasti kolene. Přemýšlím, jestli to všechno skutečně zvládnu až do následujícího rána. Pochybnosti a obavy jsou čím dál konkrétnější. Pak se definitivně setmí. Muselo být kolem půl deváté večer, když jsem začal pomalu podléhat spánku. Vzpomínky se stávají zmatenějšími, rozostřenými, téměř zkreslenými. Pamatuji si, že jsem vystoupal do hustého jehličnatého lesa, nekonečným stoupáním pod korunami stromů. Slyším své společníky, jak spolu mluví a neustále se mě snaží udržet vzhůru, jejich hlasy ke mně však doléhají z dálky, tlumeně, jako by přicházely z jiného místa. Jsem v jakémsi trvalém polospánku. Jdu dál téměř automaticky, jako náměsíčný. Věděl jsem, že tenhle okamžik dřív nebo později přijde. Vybavuji si chlad, zmrzlou trávu a úsvit, který zbarvoval krajinu do bledě fialova. I tady mě Morfeus volá naléhavě a já si musím dopřát další krátké pauzy. Jen s obtížemi si lehám do zmrzlé trávy.

Francesco se z nočního transu, který ultraběžci dobře znají, nakonec dostane. Naštěstí je třicátník dobře natrénovaný a připravený. Jeho tělo se za úsvitu druhé noci znovu chopí vlády a on se vydává vstříc posledním kilometrům Janusova okruhu. Jeho parťáci jsou pořád s ním. V amatérských podmínkách si takové nasazení zaslouží uznání. Vášeň a přátelství. Běžci se blíží k Fabrianu, okruh se pomalu uzavírá: „Když jsme minuli oblast Monte Cipollara, přeběhla nám přes cestu srna a na chvíli mě vytrhla z noční otupělosti. Krátce nato jsem konečně zahlédl vozidla svých parťáků. Všechno mi připadalo neskutečné. Dostat se až sem znamenalo svým způsobem dokončit celou výzvu. Nějak bych zvládl i poslední seběh a dovlekl se až na dno údolí. Jsme tu. Je hotovo. Teď už je opravdu konec. Poslední velký seběh, doleva a potom rovně až k veřejným zahradám ve Fabrianu. Výzva je splněná. Vracíme se na místo startu v plánovaném čase. Dobíhám. S úsměvem. Šťastný, že jsem dokončil něco, co ještě před několika měsíci působilo téměř nepředstavitelně. Především ale přicházím do cíle obklopený skupinou lidí, kteří věřili mně, projektu i tomu, že ho skutečně dokážeme uskutečnit. A tak zbývá jediné slovo: děkuji.“

© Paolo Gobbi

Zrodil se závod. Další důvod prožít společnou chvíli s přáteli a sdílet vášeň, která nás spojuje. Doufejme, že si Janusův okruh v budoucnu zaběhnou i další běžci. Za všechnu práci a energii, kterou Francesco tomuto projektu věnoval, mu budou moci poděkovat. Projekt už totiž není jen projektem. Dokládá to výsledný čas 31 hodin a 46 minut. 

Ať Janusův okruh žije dlouho.