The Speed Project, závod jako žádný jiný

Mimořádný: výjimečný, neobvyklý, vzácný, pozoruhodný, vybočující z běžného rámce, jedinečný, nesrovnatelný, bezprecedentní. Do tohoto seznamu přídavných jmen by se hodilo přidat ještě slovo nenapodobitelný. Přesně takový je Speed Project. Zrodil se v roce 2013 v hlavě Němce Nilse Arenda a svůj první „oficiální“ start zažil o rok později. Co z něj dělá událost, která stojí úplně stranou, kromě 500 kilometrů mezi Los Angeles a Las Vegas? The Speed Project nemá oficiální web, nelze se na něj přihlásit a pro trasu mezi těmito dvěma americkými městy neexistuje jediný pevně daný předpis. Volnost je absolutní: výběr trasy, počet běžců, střídání… Právě to dává závodu jeho jedinečnost. Stejně jako se člověk dostává do vybraného klubu v nočním životě, i tady registrace probíhá přes soukromý odkaz na WhatsAppu. O výběru má rozhodnout jediná otázka: Proč chcete běžet Speed Project? Spojení nočního života s během souvisí s minulostí Nilse Arenda, který dlouho brázdil berlínské noční kluby. K tomu se ještě vrátíme…

Je fascinující sledovat, jak se underground v době, kdy se zdá být dávno passé, znovu přizpůsobuje a proměňuje kolem jednoho z nejvýraznějších společenských fenoménů současného Západu: běhání. The Speed Project, někdy přirovnávaný k Burning Man, festivalu, který se každoročně koná v nevadské poušti, přitahuje pařmeny, umělce i sportovce toužící po určité dávce anarchie, tedy po absenci pravidel. „To neznamená, že můžete porušovat zákon, doplnil Nils Arend v rozhovoru z roku 2021, ale akce není oficiálně povolená, nemá žádné povolení. Když vás zastaví policie, jednoduše řeknete: ‚Jsme skupina přátel, která běží do Vegas.‘

Závod, který by neměl existovat

Speed Project je v široké krajině moderního běhání skutečným originálem. Není homologovaný ani tak docela povolený a funguje přesně opačně než všechno, co známe z velkých mezinárodních závodů. Přesto je pro běžce, kteří mají to štěstí a dostanou se na start, už teď legendou. Princip je přinejmenším na první pohled jednoduchý: urazit 500 kilometrů mezi molem Santa Monica Pier a slavným nápisem Welcome to Fabulous Las Vegas. Většina týmů běží ve štafetě, obvykle v šesti lidech, a skupinu napříč pouští doprovází dodávka. Nejdůležitější pravidlo však zní, že pravidel téměř žádná nejsou. Neexistuje oficiální trasa. Každý tým si volí vlastní cestu. Některé dávají přednost nejrychlejším silnicím, jiné zkoušejí přímější, ale mnohem nehostinnější varianty. Jediný pokyn zní: dorazit do Las Vegas co nejrychleji.

Ročník 2026 The Speed Project znamenal zlom, především v sólovém formátu. Brazilský běžec Gabriel Bastos Barros, pro přátele Biel, v něm vytvořil působivý nový rekord. Potetovaný běžec zvládl trasu za 67 hodin a 15 minut, čímž dosáhl nejlepšího sólového výkonu, jaký byl kdy na této vzdálenosti zaznamenán. Biel, umělec a ultraběžec žijící v Berlíně, dokonale zapadá do experimentální DNA závodu. Vítěz jako stvořený k tomu, aby se jeho jméno zapsalo do historie Speed Projectu. Vítěz v barvách Hoky. Důkaz, že underground nikdy nezůstane undergroundem příliš dlouho…

Běžci překonávají pouštní pláně bičované horkem. Míjejí kamiony řítící se po dlouhých rovných úsecích, potkávají toulavé psy… Jedinečný zážitek, okamžik naprosté svobody uprostřed divoké a drsné přírody, chvíle, kdy člověk zapomene na pravidla každodenního života.

Nils Arend, od rave parties k závodům

Za tímto neobyčejným dobrodružstvím stojí člověk, který si rád pěstuje auru tajemství: Nils Arend. Narodil se v Německu, ale před zhruba patnácti lety se usadil v Kalifornii. Tehdy téměř nemluvil anglicky a měl jen málo peněz. Los Angeles začal poznávat během běhání. Hodně běhal. Jeho vztah k běhu byl už tehdy formou neposlušnosti: „Na internátu jsme v noci chodili ven za zábavou. S kamarády jsme před odchodem schovávali běžecké oblečení do křoví. Ráno jsme se vrátili, převlékli se a tvrdili, že jsme byli běhat.“

Ve Spojených státech se pohyboval hlavně mezi surfaři a kreativci. Sám pracoval v reklamě. Své běžecké dobrodružství na silnici odstartoval trasou Long Beach–Manhattan Beach dlouhou 56 kilometrů, když reagoval na návrh kamaráda uspořádat závod. „Bavilo mě procházet různými krajinami: průmyslovými přístavy, útesy Palos Verdes, přímořskými městy… “ vysvětluje Nils Arend. Jednoho dne pak přišel s nápadem: „Co kdybychom běželi do Las Vegas?“ Píše se rok 2013 a začíná The Speed Project. Na start se postavilo šest běžců. O rok později se akce zopakovala a přibyly další týmy. Dnes přitahuje běžce z více než třiceti zemí. Arend ale trvá na zachování původního ducha závodu. Stále nemá webové stránky. Ani veřejný přihlašovací formulář. Ani reklamu.

Co si o tom má člověk myslet od bývalého reklamního pracovníka, který působil v řadě agentur v Německu i Spojených státech?

Jediná vstupní brána vede přes něj. Pozvánky se tedy šíří ústně nebo přes WhatsApp. Pro Arenda není tento závod jen sportovní zkouškou. Je to subkultura. Jiný způsob, jak přemýšlet o běhání. Jeho punková estetika, zděděná z mládí, kdy v Německu pořádal rave parties v opuštěných prostorách, prostupuje celým dobrodružstvím. Na startovní schůzce vítá běžce před dveřmi, na kterých je modrou lepicí páskou napsáno: „ F--- you and your rules “ Při předzávodním briefingu vládne na místě velmi berlínská atmosféra.

Dobrodružství, které odhaluje

Každý rok na tuto výzvu odpovídají běžci z celého světa. Zkušení maratonci, influenceři, aktivisté, umělci… Někteří přijíždějí se sportovními ambicemi, jako letos Biel. Jiní chtějí tohle dobrodružství jednoduše zažít. Všechny ale spojuje stejná zvědavost: zjistit, co se stane, když člověk běží desítky hodin bez spánku. V poušti působí únava jako odhalovač. Ticho se prodlužuje. Emoce přicházejí bez varování. A pak jsou tu ty zavěšené okamžiky, které nabízejí jen velké cesty. Východ slunce nad prázdnou nevadskou silnicí. Zvuk větru na rozpáleném asfaltu. Zvláštní pocit, když běžíte uprostřed ničeho a obklopuje vás jen několik přátel. Americké dálavy nabízejí tyto poklady, které stále přitahují lidi toužící po určité dávce svobody.